Tomu efektu, kdy reakce kolísají mezi adorací a zatracováním, napomáhá fakt, že sportovců se světovou pověstí máme obvykle docela málo, a tak se na ně soustředí až přehnaná pozornost, jak už to bývá u méně početných národů, jež těžko naplňují své ambice jinde. Po převratu to postupně byl (nebo ještě je) Jágr, Dominik Hašek, oštěpař Železný, desetibojařská dynastie Změlík, Dvořák, Šebrle, fotbalista Nevěd, Sáblíková a nyní Petra (a jistě i pár dalších).
Už v samé podstatě a povaze tenisu je zakleta jistá proměnlivost a nespolehlivost ve sportovním výkonu. Není to disciplína jako běžecký sprint či zdvíhání břemen, v nichž celkem najisto vítězí ti fyzickými dispozicemi nejobdařenější - tedy třeba ten (ta) nejrychlejší a nejsilnější. V tenisové hře je mnoho proměnných činitelů. Forma tenisty proto kolísá zápas od zápasu a obvykle dokonce i v jeho průběhu. Jednotlivé údery jsou natolik technicky náročné, že chvíli se mimořádně daří a pak stejný tenista míček neomylně umísťuje do sítě či do autu. Důležité je i načasování úderu - říká se tomu timing. Provedete-li úder správně technicky, ale o zlomek vteřiny předčasně či opožděně, bude nekvalitní a chybný. Velmi rafinované je i počítání skóre. Stále se jako by v utkání začíná znovu a ve střetu jen trochu vyrovnaných soupeřů z toho plyne mimořádný nápor na psychiku.
Dnešní doba přeje bytostem skoro pohádkovým, hrdinům bez bázně a hany, ale jak se s touto potřebou lidí mít idoly má vyrovnat sportovec z masa a kostí, člověk, jenž má své bolesti, strádání, osobní problémy, zranitelnou psychiku.
Ti, co sami alespoň trošku sportovali a hráli třeba právě tenis, vidí možnosti tenisty realističtěji a lépe chápou zákonitosti sportovního boje. Vědí, že sport se sestává i z chyb a z chybných výkonů a že ho nehrají roboti, ale lidé jako oni, i když samozřejmě trénovanější a sportovně nadanější..