"My Delawarové nejsme četní," (Čtu si Vaculíka)

zapsal si 3.července 1940 do sešitku pozdější spisovatel Ludvík Vaculík, tehdy čtrnáctiletý. V tomto roce (už v protektorátě) přišel jejich učitel češtiny s tím, aby si žáci vedli po dobu jednoho měsíce deník. Ludvíka to sepisování docela chytlo a činil tak - jediný ze třídy - s kratšími pauzami celých příštích devět let. A nahmátl za pomoci češtináře literární útvar, v němž potom slavil jako autor nejvíc úspěchů. Řada jeho knih má tento formát. Sám se ostatně vícekrát vyjádřil, že "psaním si řeší své životní situace a že vlastně píše pořád o sobě". To si ovšem s úspěchem mohou dovolit jen osobnosti všestranně zajímavé a kvalit jeho textů v tomto směru u nás nikdo nedosahuje.

Připomeňme v ukázkách z takto utvářených knih, jak šel Ludvíku Vaculíkovi (letos mu bylo už osmdesát šest let) čas a jak se to promítlo v deníkových záznamech, v nichž skutečnost nejen popisoval, ale také stále více stylizoval a upravoval..

Své juvenilní deníkové zápisky později (r. 1979) zpracoval, přidal komentáře a pak sám vydal v samizdatové edici pod názvy Kniha indiánská  a Kniha dělnická  (dnes knižně známé pod titulem Milí spolužáci, doplněno ještě o Knihu studentskou).. 

Kniha indiánská, 8.září 1939: <-- Pohyby země a měsíce kol slunce měl znázorniti Šimák, Sála a Holba. Holba-měsíc však "zemi" nestačil, máť krátké nohy..--<

9. ledna 1940: <-- Bratříček byl uložen do rakve a tatínek přibil víko. Z našeho domu vyšel smutný průvod. Do kostela a pak na hřbitov. Spustili rakev do hrobu a počali jej zasypávat..--<

6. června 1940:<-- Dneškem počínaje musí být po deset dnů znít zvony..Nějaké vítězství. Nevím co, nezajímám se o to..--<      24. června 1940: <-- Dnes skončila válka Německa s Francií. Ve prospěch Říše. Já o politice nepíšu, protože co je pravda, se nesmí, a co není, nechci psát.--<
30. června: <-- S Tondou Ambrožem, Krákorajícím havranem, jsme dnes šli do Orikonie, kde jsme měli schovány své věci, vzali jsme je z Little River a přenesli je do Arizony. Tam jsme se v staré skrýši starých, bůhvíkde rozházených rudoarmejců "prezidenta" Ministra namalovali válečnou barvou a šli k Červenému bodu, tj. ke Kútu. Jméno Červený bod pochází od Šimáka, Svištícího šípa. Šimák už ale vystoupil a jeho jméno přijal Josef Lorenc, Rychlonohý lišák, a od této chvíle ho jím budu jmenovat(..) Proč se pořád stěhujeme? Protože jsme v nebezpečí, že jednoho krásného dne nám někdo všechny věci vezme. Předně to mohou být gardisté, kteří sem mohou neočekávaně vpálit. Potom to mohou udělat jiní kluci..--<

3. července 1940: <-- My Delawarové nejsme četní. Původní členové jsou: Lorenc, Gola, Šimák, Kostka a Kopecký. Šimák vystoupil, Kopecký, který se jmenuje správně Vilímek, byl nedávno přijat. Poněvadž bydlí na kopci nad Hodňovem, říkají mu Kopecký. Je menší, a proto jsem mu dal jméno Meshaba, tj. obr. Přišel teprve dnes dnes poprvé. Má pěkný aluminiový tomahawk, který je naší touhou..Hodlám v nejbližší době přibrat několik nových kluků..--<  

                                                                      x

Kniha dělnická časově splývá s obdobím války. Ludvík nastupuje do Baťovy školy práce ve Zlíně a stává se tam tzv. "mladým mužem". Zde prožije od roku 1941 větší zbytek války a vede si dále deník. Na internátě, kde bydlí, občas těžce splývá s ostatními už proto, že pilně cvičí hru na housle a vůbec má osobité názory a zvláštní zájmy. Zároveň vede korespondenci s rodiči, paní učitelkou Svatoňovou (ta jej všestranně podporuje - je od dětství jejím chráněncem) a několika dívkami..

15. září 1941: <-- A tak jsem tu. Moc však nechybělo, abych nebyl. Při přijímání v osobním oddělení jsem totiž na otázku, zda chci pracovat v koželužnách v Baťově, řekl rovnou, že vůbec nechci. Velmi překvapený vážný pán mě nato vykázal do čekárny s přípomínkou, abych si rozmyslil, co říkám. Když mě po chvíli vyvolal znovu, řekl jsem mu totéž (..) Říkali mi, že u Baťů se musí jednat stručně a k věci. (...) Věděl jsem však, co chci..(..) Za dvě hodiny jsem tam zbyl sám.. "Vy jste tu ještě? Nač čekáte? Na svatého ducha?" -- "Ne, na přijetí. Nepůjdu domů.! - "Vy jste ale drzý. Co vlastně chcete?" - "Chci být zaměstnán ve Zlíně, abych mohl chodit do obchodní školy tady u vás" - Vytrvale mě měřil a já jsem se mu vyzývavě díval do očí. "Přijďte tedy zítra, půjdete do gumáren." - "Děkuju," - vydechl jsem ulehčeně.. --<

5. prosince 1944: <-- Letadla přeletěla neobvykle nízko, byla nad hlavami, byla o kousek dále, a začalo to svištět. K zemi! Ležel jsem, prsty zaryty do zetlelé trávy, pod břichem vlhko, nos v závěji mokrého listí..Výbuchy potvrzovaly pádně neuvěřitelnou a našimi žvanivými ústy častokrát předtím prodebatovávanou a z neznalosti touženou skutečnost. Šatstvo přiléhalo těsně k bokům, země se laškovně houpala. Ani jsem si hned neuvědomil, že stále mezi jednotlivými výbuchy mluvím směsí němčiny, angličtiny a holandštiny..--<

9. dubna 1944: <-- Nejsem nacista, protože nenávidím ty, kteří jsou nepřáteli našeho národa, ale nehrnu se po čtyřech do náruče bolševismu. Nevěřím tomu špatnému, co jsem o něm slyšel, nevěřím však ani ani tomu lepšímu, protože nenávidím propagendu. Nacionalisme odejdi, komunisme přijdi a já s tichým sebevědomím a bez oslavných salv budu posuzovat..--<  

14. května 1945: <-- Občané návojští! Nesnažte se tvrdit, že to, co jste prováděli v zámku Zentnerů, byla msta ne Němcích. Kdyby i byla, bylo to opravdu směšné a dětsky hloupé mstít se ničením drahocenných věcí, ldyž po celou řadu desetiletí vám ani nepřipadlo, že žijí mezi vámi Němci...Vy pomlouvající špinavé báby, hádající se o předměty, o nichž nevíte, k čemu slouží. Ty obrazy? To vláčíte, abyste si měly z čeho sbít kurník? A nač vlečete toto pantáto? To je krásný soustruhovaný stojan na noty s vyřazávaným svícnem, a né lecijaké deščisko s palicú..--< (Návojov - obec vedle rodného Brumova L.V.)
                                                                               x

 Po druhé světové válce se stalo s Ludvíkem Vaculíkem mnohé. Vystudoval vysokou školu politickou a sociální, stal se vychovatelem mládeže ve Zruči nad Sázavou a oženil se s kolegyní Marií Komárkovou. Postupně je pak v dalších dvou desetiletích novinářem, rozhlasákem a nakonec  i redaktorem v tehdy velmi populárních a čtenáři ve velkém počtu kupovaných Literárkách. Zde uveřejnil v roce 1968 snad nejznámější publicistický text Pražského jara, totiž pamflet Dva tisíce slov (ještě o rok předtím na sebe strhl pozornost radikálním projevem na odbojném sjezdu spisovatelů a je vyloučen z KSČ). Zároveň ovšem, a to v prvé řadě, se stává autorem několika próz a románem Sekyra slaví mimořádný úspěch (i toto dílo vychází hodně z reality Vaculíkova života). 

S nástupem normalizace (duben 1969) ztratil skoro okamžitě možnost publikovat. Svou tehdejší situaci zachytil formou deníkových zápisů, z nichž mnohem později a až po převratu (1998) sestavil knihu Nepaměti. Byly to tehdy v letech 1969-1970 přelomové měsíce. Ještě tu z pozdních sixties doznívala různorodost a pestrost veřejného i kulturního života, ale už byla seshora přiškrcovaná a nakonec i přiškrcená úplně. Některým spisovatelům, bývalým hvězdám Pražského jara, nastávají starosti s možnostmi publikačními i s obživou. Také Vaculík se zajímá o občanské povolání, zkouší psát pod cizím jménem a píše i texty propagační a zcela užitkové. Společnost se začíná diferencovat na ty, kteří jdou s režimem, a ty, kteří se dostávají do opozice. Konají se první soudní procesy s politickým podtextem a ve vězení se octnou někteří Ludvíkovi přátelé. Probíhá rychlá likvidace svobodomyslných novin. Samotný Vaculík je zván na policii k výslechům..

6. listopadu 1969: <-- Co jsem napsal, psal jsem jen z nějakého donucení. Někdy to byl neovládatelný prvotní popud, po jehož vychladnutí jsem se však musel k výkonu nutit: to u většiny článků v novinách. Jindy mě donutilo těžké poznání, které zrálo léta, což bylo na IV. sjezdu spisovatelů, kdy jsem však vyslovil tak úplně a uspokojivě, že jsem po žádném dalším projevování už nebažil. A jindy jsem se cítil donucen tísní a nebezpečím z prodlení plus žádostí okolí, jako v případě Dvou tisíc slov..--<

20. listopadu 1970: <-- Asi před rokem jsem začal psát tyto "paměti". Kdy přesně, to nevím, protože tu mám jenom několik posledních listů. Asi čtyřicet stran jsem ukryl, odnesl jsem je, prosím, ke Kubešům, našim přátelům, což je dobře tu napsat, protože bych po čase mohl zapomenout. Čas od čase si pro cvik připomenu, že nedokončený rukopis Cesta na Praděd mám zas u bratra Emila. To se týče knížek na čtení. Spořitelní knížky zas máme  u paní Čejkové, totiž Madla, protože jsme všechny úspory převedli zčásti na její jméno a zčásti na heslo, na které si teď nemůžu vzpomenout, hrome. U paní Čejkové máme také asi tři balíky písemností, tj. moje deníky z mládí, korespondenci z té doby, fotografické negativy a jiné.Jeden balík jsme připravili k odnesení k Lochovským, ale teď už nevím jistě, jestli jsme ho tam odnesli, nebo jestli je pořád v kuchyni pod gaučem..--<

26. listopadu 1970: <-- Když jsme měli asi tři stránky protokolu, vešel do místnůstky nějaký člověk. Byl střední silnější postavy, brunátné masité tváře a oblečen byl v modrozeleném tmavém obleku s narůžovělou košilí a tmavou vázankou. Pokynul vyšetřovateli, jako ředitel kyne učiteli při hospitaci, stoupl si k oknu a opřel se o ně. Lesklýma a jako by rozpálenýma očima se na mne zadíval. Zastavil jsem samozřejmě řeč. Vyšetřovatel řekl, abych pokračoval: "Nevím, kdo je ten pán," namítl jsem. Pán u okna se udiveně napřímil. Můj vyšetřovatel řekl: "To vás přeci nemusí zajímat. Z toho, že tady je, vyplývá, že má právo tu být. Je to zdejší náčelník." - Byl jsem nesmírně rád, že mi napadlo udělat, co jsem udělal, a řekl jsem: "Byl jsem už na mnoha výsleších, ale vždycky, když přišel někdo nový, tak se mi představil" Výslech jaksi pokračoval, ale ten chlap asi po minutě odešel, odvolán kýmsi, a už nepřišel. Když zmizel za dveřmi, pravil jsem: "To jsem ho ale naštval! Ale věřte, že nevím čím."  Vyšetřovatel neřekl nic..--<

23.prosince 1970: <-- Zítra, na Štědrý den, nepůjdu k Janu Werichovi, jak jsem v minulých letech asi třikrát byl. Poslal jsem mu jenom přání. Mám dojem, že už se bojí. Přece jen - potřebuje pracovat, dělá trochu pro televizi, mohli by mu to zatrhnout. Musím říci, že mě toto poznání silně zamrzelo, ale ctím toho starého pána tak, že mu to schvaluju..--<

8. února 1971: <-- "Vážený soudruhu," pozval mě Svaz českých novinářů na "pohovor" v komisi pro občanské záležitosti s očividným záměrem vyloučit mě.- Mělo cenu chodit tam vůbec? Diskuse s nimi je zbytečná, jsou to čeledíni režimu. Takže jsem se rozmýšlel jen nad tím, zda jím řeknu, že jsou darebáci, nebo zda jim seberu ze stolu lejstra, roztrhám je a vyjdu z místnosti. Dobré by také bylo, kdyby mi řekli něco urážlivého a já jim mohl každému dát po facce. Elegentní by bylo, uvažoval jsem, kdybych dokázal do pěti vět směstnat nežalovatelný odsudek vlády a ukázat úlohu dnešních novin v ochuzování národa...-<
 
                                                                    x

Zhruba o deset let později se z životního provizoria stávají ustálené poměry - vrcholí normalizace. Pod tlakem režimu a z opozice k němu vzniká a je podepisována Charta 77. Ludvík Vaculík, jeji signatář, organizuje vydávání zakázaných knih v edici Petlice. Hledá však zároveň téma k další próze. V jistém tvůrčím vakuu mu poradí básník a výtvarník Jiří Kolář, ať se vypíše ze svých rozpaků co psát.."Když nemůžeš psát, tak, piš, člověče, o tom, proč nemůžeš psát! Zapisuj, co vidíš, slyšíš a co ti napadá.." a dodal, že když to bude dělat celý rok, bude mít knížku. To byl prvotní podnět k Vaculíkově snad nejúspěšnější knize Český snář, v níž v průběhu jednoho roku  (od 22. ledna 1979 do 2. února 1980)  zapisuje události, které se staly. Není to však jen prvoplánové líčení dějů. Neustále v textu dochází k přesahům v čase i prostoru. Vrací se motivy z dětství a vůbec mladosti. Ožívá tu svět disidentů, té polouzavřené společnosti (někteří jsou opravdu zavřeni ve vězení, ale Vaculík ku podivu ne). Ke slovu se dostávají četné zájmy autora (sadařství, astronomie..). Po textu jsou rozsety i stopy love story, a možná ne jediné..Fyzicky se autor pohybuje převážně mezi Prahou a domem na venkově. To vše je jako by přelito snem, a proto ten název knihy..

25.ledna 1979:<-- Máme v Dobřichovicích dům, ale nemůžeme v něm bydlet. Dům je z konce století, skromný, ale pěkný a byl by pohodlný, kdybychom si ho směli uvnitř přestavět pro svou potřebu. Například v něm není koupelna. Má šest místnosti, z nichž my máme právo jenom na jednu, v ostatních jsou nájemníci. Když jsme dům před šesti lety koupili, dali jsme jim samozřejmě výpověď, ale to nic neznamená, dokud jim národní výbor nedá byt. A protože nemůžeme žádné státní milostě čekat, začali naši kluci stavět družstevně svépomocí: to znamená udělat měsíčně sto až sto dvacet hodin - o sobotách a nedělích. Napadlo nám, až kluci byt postaví, že se tam přestěhujeme a tento byt, kde sedím, vyměníme za něco v Dobřichovicích pro naše babky. Babky jsou tři: paní Kopecká s dvěma kočkami, paní Rohlenová s kopou vnoučat od jara do podzimu a paní Hemerková se psem. V tom je právě ta chyba: jsou to tři osoby sice jenom, ale tři samostatné domácnosti, je pro ně třeba tří náhradních bytů. Bereme v úvahu i to, že někdo může umřít (třeba já), ale kdy? --<

16. května 1979: <-- Nevychovával jsem Martina nijak jináč nežli mladší dva kluky, jenom s tím nezaviněným rozdílem, že muž  se, dle mého názoru, stává otcem postupně a později, na rozdíl od matky. Měl jsem pár zásad velice prostých a nutných, jež Ondrášovi s Janem dělaly míň potíží než Martinovi. Ty zásady byly od dvou let sklízet každý večer hračky, od šesti vyvalit se včas do školy, od dvanácti vyprat si každý večer ponožky, ustlat ráno postel, dát podepsat úkoly. A pak byla úplná svoboda slova, pohybu a jednání. Ty zásady prakticky provést byla z veliké části práce Madlina, pokud s nimi souhlasila, o  zbytek jsme se hádali. Ale také o svobodu pohybu a jednání jsem se musel někdy za kluky hádat, protože ona by raději měla pěkně upravený byt, zatímco dle mne pokoj kluků mohl klidně být zvěřincem, dílnou, chemickou laboratoří..--< 

28. června 1979: <-- Janek dnes dělal písemné zkoušky a pohovor na strojní fakultu. Příklady vypočítal správně, na otázky všeobecné odpověděl také správně, maturitu má na jedničku, takže ho asi nepřijmou. Pohovor měl takovéhle momenty: "Co soudí dneska váš otec o socialismu s lidskou tváří?" - "Nevím, my o tom nemluvíme." - "Co o něm soudíte vy" - "Myslím, že už k samému pojmu socialismu vůbec patří lidská tvář." - "Ale co si o tom myslíte jako o heslu pravice v roce 1968." - "Nic. Byl jsem malý." - "Váš otec byl ze strany vyloučen, nebo vyškrtnut?" - "Nevím." - "Musel jste to přeci uvést ve svém životopise." - "Neuvedl jsem, je to můj životopis."  Ondráš koupil dort..--<

24. října 1979: <-- Otevřít dveře z bytu na chodbu a spatřit tam velice blízko dva strážníky, policisty, je přece jenom originální zážitek. Jako byste se jedním krokem octli v demonstraci nebo při neštěstí: vražda! napadne vám. Pořád se nemůžu vžít do toho, že já byl bych ten navrhovaný státní nepřítel, vždyť nic z toho, co o sobě vím, tomu nenasvědčuje.
Ti naši dva nám žádnou potíž nedělali. Jen od nich pode dveřmi táhl do bytu cigaretový kouř, občas si broukli nebo odkašlali, pohnuli nohou a pod botou zaskřípělo jim zrnko písku, což se rozléhalo snad celým tichým domem. (..)Když jsme včera odcházeli nas koncert, pravila jim Madla "Jdeme na koncert." Odpověděli: "Příjemnou zábavu." Když jsme se po jedenácté vraceli, byli pryč a já myslil, že už nenastoupí, když soud včera skončil. Ale ráno tam byli zas..--<

26.října 1979:< -- Kolářův stůl ve Slávii byl ověšený disidenty jak česno v létě včelami. Vklínil jsem si židli mezi Jiřího Pechara a Petra Kabeše. Někdo přinesl poslední l´Humanité a Zdena Tominová s Pecharem přčekládali, co píše o pražském procesu. Profesor Černý seděl u pilíře držícího celou kavárnu Slávii, kouřil si z pusy do nosu a mlčel jako vzpomínka na sebe sama, jen tu a tam dohodil přiléhavější český výraz, ačkoli do francouzského textu neviděl. Objednal jsem si kávu. Byla tam i Olga Havlová, klidná a úplně neliterární..--<
                                                                       x

Čas pokročil dále a překulil se do nového tisíciletí. Ludvíku Vaculíkovi táhne na osmdesátku a máme tu deníkové dílo Hodiny klavíru. Ještě předtím si však prožije pro svou osobu a své blízké docela bouřlivý čas. Z mimomanželského vztahu se mu narodily dvě děti - dcera a hoch (viz román Jak se dělá chlapec). S nimi pak volně i těsně souvisí dějový rámec deníku. Obě děti vede - sám hudbymilovný - k lásce k hudbě a nakonec z různých důvodů místo chlapce chodí do klavíru sám. Svou pozornost soustřeďuje i na mladou učitelku (už ale z odstupu daného věkovým rozdílem). Zároveň je tu často zmiňován jako druhé hlavní téma i osud zkomírajících Literárek..       

3. února 2004: <-- Jak jsem k tomu hraní přišel. Chtěl jsem, aby se cerka učila hrát. Koupil jsem piano. Chvíli hrála, přestala. Přešla ke kytaře. Chtěl jsem, aby se učil chlapec. Protože je hodný, vyhověl mi. Na hodiny jsem chodil s ním, přál si mě tam mít. Co chvíli se od klavíru otočil, jestli tam jsem. Doma cvičil nerad a málo, a jednou řekl, že to už dělat nechce. (..) Na příští hodinu jsem přišel bez něho a řekl, že budu hrát místo něho. Paní učitelka mi rukou pokynula k té kulaté židli, ať si ji nastavím podle potřeby. Položil jsem ruce na klaviaturu a viděl, že nemám ostříhané nehty. Také mi napadla otázka, jestli a jak jí budu vonět, když si vedle mne sedla..--<

16. března 2004: <-- Domlouvali jsme si hodinu a ona řekla, že to bude den před jejími narozeninami: "Mám osmadvacet." Tolik už? Podíval jsem se po ní po celé. "To vyvolává ovšem otázky," řekl jsem, "které není slušné vyslovit, že" - "A jsem ráda, že je nevyslovujete, protože slýchám jich dost. A příští týden bude na nějaké svatbě, a to zas budou narážky!" - "To chápu," řekl jsem. "Jestli oba máme na mysli tytéž otázky.." řekla. "Určitě," řekl jsem, ale měl jsem jednu navíc, jak jsem se tak na ni na celou díval..--<

18. září 2004:< -- Ze srazu spolužáků mám veliký dojem: cestou ve vlaku mi někdo ukradl šrajtofli. Musel jsem si vypůjčit peníze. Měl jsem tím podkresleno všecko a opravdu jsem málo mluvil. Pocítil jsem nesmyslnost všeho psaní, když tak jednoduše sprostý čin působí na člověka víc. Bez peněz, dokladů cítil jsem se, jako bych pozbýval své platnosti. Do D. jsem jel bez řidičské průkazu, a zas, cítil jsem se, jako bych to auto ukradl..--<

29. prosince 2004: <-- Je konec roku, a co já teď s tímto? Tyto moje zápisky vznikly z nápadu v redakci: že někoho požádáme, aby si psal, a pak z toho něco otiskneme. Myslím, že nepíše nikdo nic. Jestliže si někdo vzpomene, přihlásím se a nechám je, ať si něco vyberou. Když si nevzpomenou, tak nic. Ale opravdová pravda je, že jsem toto začal psát z jiné potřeby. Z nepříjemného pocitu, že můj čas začíná plynout prázdně..--<
                                                                        x 

Tolik Ludvík Vaculík (alespoň v ukázkách) a jeho deníky. K tomu dodejme, že to v zápiscích komentované kroužení kolem vlastního života se neomezuje jen na ně. Autobiografické jsou i jeho romány a vlastně i fejetony, jichž je v soudobé české literatuře nekorunovaným králem..Píše je už desítky let a pořád ještě pokračuje..Vždy v úterý v Lidovkách na poslední straně..