Na prahu ráje muž padl, povstal a hned zase běžel..

Eden je jen jeden a tady ho máme na dosah a před sebou, říkali si asi ti, co se tu jednoho podzimního dne sešli při příležitosti slavnostního otevření nového obchodního centra. Rozpláclé ksichtíky natlačené na skle a na ty vpředu se ještě přimkli  lokty, břichy a hrudníky další Adamové a Evy chtějící se hned teď a okamžitě dostat do ráje. Bylo jich moc - provozovatelé jistě jásali - a i když tento novodobý Eden má galaktické rozměry, v té první vlně lidí vnikajících dovnitř to byl docela frmol. Adam, pán trošku v letech a možná i kilech, měl po rozevření posuvných dveří (udělaly tichoučké tsss) dobrý start, ale i smůlu. Po prvních skocích sebou flákl a natáhl se na čistě vycíděnou podlahu. Pak sice zase povstal, ale dobrá pozice v pelotonu běžících už byla pryč a nebude tam někde v dáli u pultu první, ale až druhý nebo dokonce třetí..

Potud dramatický vstup potenciálních zákazníků na scénu. Ne, že bych tam při té příležitosti byl či dokonce po boku s nimi klusal, ale místní novinový plátek přinesl pohotově (internetová verze) sérii fotografií. Na ní je přehledně zdokumentováno to čekání v tlačenici i následný vpád ušlechtilých barbarů do říše konzumu.

U toho ovšem nezůstalo. Jsou k dispozici čísla. Za první den přišlo padesát tisíc návštěvníků a o pár dnů dále hovořily zdroje o sto třiceti tisících. Kdo dovede tak shromáždit lidi, kdo má tu moc je upoutat a přivést ne na scestí, ale na cestu správnou k přetíženým pultům a zaplněným policím? Kdysi měla tu sílu seskupovat lidi především církev při bohoslužbách, procesích a poutích. V historickém centru máme v metropoli Hané na půl tucet velkých chrámů. kde se shromažďovali věřící, tehdy tedy vlastně skoro všichni. Dnes kostely většinou zejí majestátní a studenou prázdnotou. V moderní době je vystřídaly stadiony a různá závodiště a na nich fandové dychtící po zápolení sportovců a po emocích, jež s tím souvisejí. V posledních letech přímá účast v hledišti už taky tak netáhne. Fandící strejda raději posedí v ušáku u TV obrazovky, popije pivo z lahváče a nadává nebo křičí gól. V době po velkých společenských převratech se obvykle těší přízni davu politik, jenž umí zvolit v pravou chvíli pravá slova, burcuje jimi nebo hrozí protivníkům. Na čas (či na dva) se stává miláčkem lidu, než jej tento zavrhne, neboť nenaplnil jeho představy a nezhmotnil pošetilé sny zástupů doufajících a pak si zase už zoufajících. Obliba politika netrvá dlouho..

Zbývají obchodní centra, ty chrámy konzumu, jak se dnes říká. Netrpí návštěvnickou krizí. Nikdo v nich nekáže, neřeční. Lidé ve skupinkách i jednotlivě pochodují  mlčky a cílevědomě vpřed nebo se zase vracejí podle logiky, jejíž pravidla znají jen oni. Jen sem tam utrousí slovo nebo ještě spíše ukáží prstem.."Blážo, jdeme.."  

V očích mají podivný svít a stejné nadpozemské vytržení jako první  křesťané.

Snad jsou v tu chvíli šťastni..