Ze sladkých časů sixties - bože, jak je to dávno - mám s Juliem Fučíkem nepřímo spojené dva momenty či řekněme rovnou zážitky, které se mi vepsaly hluboko do paměti a rád na ně vzpomenu... .
Jako student jsem býval o prázdninách (rané sixties) vedoucím na pionýrských táborech. Znamenalo to vždy tři týdny v dobré partě kolegů a kolegyň se spoustou zábavy, legrace i sportu (počítám v to i svěřená děcka, s nimiž mne to docela bavilo). Tábor nesl jméno tehdejšího národního hrdiny Julia Fučíka, ale moc se v něm neideologizovalo, přednost měl pohyb na zdravém vzduchu a hry všeho druhu. Ty prosluněné dny plné pohody (na deštivé nevzpomínám) si možná pořád ještě v sobě nesu. O pár let později, to už jsem měl diplom v kapse, jsem si pak ve výtečném literárním měsíčníku Plamen přečetl kapitolu z chystaného románu Tankový prapor. Jmenovala se Zkoušky z Fučíkova odznaku a napsal ji Josef Škvorecký, můj favorit mezi tehdejšími (i dnešními) spisovateli. Četba mne pobavila a rozesmála jako pak už nikdy nic tištěného na papíře.
Závěr šedesátých let znamenal mimo jiné bourání pomníků - těch pomyslných - a také odlupování kousků a někdy i kusů mramoru ze soch autorit, jež jimi najednou už nebyly. Začaly se trousit zprávy, že vše bylo jinak a že třeba Fučík na Pankráci při výslechu mluvil a zavinil neblahý osud řady později zatčených..
Fučík na motácích psaných na odřezcích papíru (vynášeli je ven dozorci Hora a Kolínský) ostatně přiznával, že něco řekl a že s vězniteli po týdnech bití a mučení rozehrál "vysokou hru", když je vodil po Praze za nos, a že tím zachránil řadu našich významných umělců. Prodlužoval tak i svůj život na Pankráci, i když na úplnou záchranu existence mohl v roce 1943 těžko pomýšlet. Píše o tom v závěru Reportáže: "Mlčet dál znamenalo nevyužít této příležitosti. Teď už bylo třeba něčeho víc, abych si mohl říci, že jsem na každém místě a v každé situaci plnil svou povinnost. Bylo třeba začít hrát vysokou hru. Ne o sebe - to bych musel hned prohrát -, ale o jiné. Očekávali ode mne senzaci. Dal jsem jsem ji tedy. Slibovali si mnoho od mého mluvení. Mluvil jsem tedy. Jak, najdete v mém protokolu. Zapomněli na Neumanny, Halase, Olbrachty. Dali pokoj české inteligenci.."
Motáky byly pak zakopány v zavařovací láhvi do země na dvorku u jedné statečné rodiny na Vysočině..Text se pak po válce objevil u Gusty Fučíkové a odtud putoval přímo do mocenského centra KSČ, kde si propagandisté brzy uvědomili jeho politickou.použitelnost..Text však byl upravován (vyřazeno doznání o "vysoké hře" s gestapem) a významový posun paradoxně odstartoval právě Rudolf Slánský, jenž si - než ho pověsili - užil podobné zacházení ve věznici komunistického ministerstva vnitra. Dříve však na VIII.sjezdu KSČ v roce 1946 ještě jako druhý muž vedení strany řekl: "Čtěte jen knihu Julia Fučíka Reportáž psaná na oprátce. Fučík líčí, jak ho nelidsky mučili, chtěli vynutit vynutit výpověď. Je znovu a znovu bit, je tak týrán, že jeho život visí na vlásku. A v těchto chvílích si vzpomíná na první máje v Moskvě,uvědomuje si, že není sám, že spolu s ním miliony lidí bojují poslední bitvu za svobodu člověka. Jsem jedním z nich, praví Julius Fučík, a být jedním z nich, jedním z bojovníků poslední bitvy, toť krásné. A toto vědomí mu dodává síly, že se nepoddal, že vydržel.."
Nečekaně s pochopením se vyslovil a Fučíka svým způsobem hájil Ferdinand Peroutka (1960,v emigraci), jenž mu jako ideový antipod jistě nefandil: "Ačkoli nepravdivá legenda dráždí, nezacházejme příliš daleko a nepravme, že Fučík byl zrádce. Nepochybně do konce života zůstal přesvědčeným komunistou. Nezradil, jen prozradil. Buď jeho bohémské nervy byly příliš slabé, aby dlouho snesly mučení. nebo tohoto milovníka života pojala divoká touha, že přece snad může zůstat naživu, a zaplatil za to. Nikdo se nemá dělat přísným soudcem nad situací, ve které sám nebyl. Co pravíme, není soud nad člověkem Fučíkem. Člověk není odpověden za odolnost nebo neodolnost svých nervů. Ale je to soud nad legendou, nad tím množstvím nepravdy, které je v komunistické historii.."
Jistě, Fučík byl milovníkem života. A taky žen a jako takového nám ho letmo a epizodicky představuje v TV právě běžící seriál Bohéma. Zdeněk Štěpánek, herecká hvězda první velikosti, nalezl doma in flagranti svou ženu právě s Fučíkem. Inzultoval ho a dokonce srazil ze schodů a.po válce s tím měl potíže (občas se prý ovšem svým činem mezi přáteli i chlubíval).
