Už tehdy - psal jsem ji před dávnými šedesáti lety - jsem byl vychytralý a volil jsem angažované téma (to ostatně i většina spolužáků) podle soudobého stejnojmenného endéráckého protiválečného filmu. Nevím, jak jsem se svým opusem uspěl, vím však, že jsem jej zakončil efektním opakováním slov z titulku. Čili: "Již nikdy, kamarádi..!"
A teď o šedesát let později si trochu nostalgicky řeknu a říkám: "Již nikdy, kamarádi..!"
Ti kamarádi a také kamarádky (také tam byly a převážně pěkné a znepokojující), co jsme spolu chodili na gympl i jinam v tom pořád ještě totalitním roce 1957.
To tehdejší jaro bych si třeba klidně i zopakoval.
A možná i dvakrát.
Avšak nelze.
Platí: "Již nikdy, kamarádi..!"