Turecký med..Jak mi kdysi chutnal a teď už nechutná vůbec..

K divům mého dětství patřil chlápek s fezem na hlavě, jenž stál na pouti za pultem krámku, mával sekáčkem a ze špalku tureckého medu odsekával bílé plátky  Balil je do papíru a chtěl tři kačky. A mluvil česky..

Pak jsem na Turky ve fofru života skoro zapomněl, až mi je ve vojenském učilišti pro záložní důstojníky připomněl kamarád z čety (taky Turek, ovšem jen příjmením, s nímž jsme šli do stráže). S ostře nabitým samopalem ještě starého typu hlídal na chodbě strážního domečku vězně a taky skříň, kam si odkládali opasky (já stál v té době v pozoru u vojenské zástavy pluku a bál se pohnout, i když se mi chtělo močit). Z nudy a možná i z deprese si kámoš Pepa Turek pohrával s páčkami na zbrani a najednou prásk a vyvrtal další díry do střežených opasků. Ve stejnou dobu - byly Vánoce - za ním z daleka přijížděli rodiče s čerstvě napečenými buchtami...

Oba ti Turci byli Češi. Chlap se sekáčkem i popleta Pepa se samopalem, co sám střílí.. 

O pár století předtím však úplně blízko odtud desetitisíce Turků (těch opravdových a ozbrojených mušketami i zahnutými šavlemi a taky děly) dobývalo Vídeň, hlavní město Habsburské monarchie, jejíž součástí jsme tehdy byli. Stalo se to roku 1683, tedy v tom hrozném století, kdy se proti lidem spiklo snad všecko. Od počasí (nejstudenější klima od počátku letopočtu), zdravotních rizik (morové rány znovu sužovaly lidstvo) až po politické poměry..Proběhla totiž první opravdu celoevropská válka - názvem i trváním třicetiletá - tentokrát vyvolaná náboženskými spory mezi katolíky a protestanty s nedozírnými následky. Hladové armády nájemných žoldáků  (ti bojovali střídavě na obou stranách konfliktu) táhly krajem a loupily, znásilňovaly, vypalovaly, co mohly. A když už se zdálo, že je klid a od válek pokoj, zachtělo se tureckému sultánovi - ovládal celý Balkán - usadit se silou pevně a napořád ve střední Evropě. Naštěstí obránci Vídně odolali (pomohli tu Poláci) a zachránili Evropu, ale především naše předky.  Znamenalo to zároveň bod obratu pro situaci na Balkáně i ve střední Evropě  Za dvě stě let se stal z kdysi mocné říše "nemocný muž na Bosporu" (tak ji roku 1853 nazval ruský car Mikuláš I)..

Dnes je všecko zase jinak. Začalo to nenápadně po druhé světové válce. Z Turecka vyjíždějí do Německa mladí muži i tatíci v letech za prací a že jí bylo v rozbombardované zemi, co zavinila a pak prohrála válku, dost. Zprvu posílají vydělané peníze rodinám domů do vlasti, potom jim ale umožní německé zákony, aby příbuzní přijeli za nimi. A tak tu žijí už třetí či i další generaci tři miliony Turků, zapouštějí zde kořeny, mezi sebou však dál mluví rodným jazykem a vyznávají víru otců, tedy islám. K svého druhu expanzi tentokrát nepotřebovali zbraně jak jejich předkové, když ovládli Balkán a obléhali Vídeň. V nadsázce se někdy říká, že dobyli Německo kebabem..

Doma ve vlasti mají teď v čele chlápka, co chtěl být v mládí profesionálním fotbalistou. Škoda, že se jím nestal a pak třeba trenérem nebo funkcionářem. Místo toho zamířil do politiky a jako politik volí rázná slova a radikální řešení. A pro jistotu - ať mu to nikdo nekazí - chce vládnout sám. Já ho však vidím spíše za pultem, jak mává sekáčkem (je přece v každém ohledu sekáč!) a nabízí své zboží..

Děkuji, nechci..