Asi před měsícem jsem měl přitom počínání v jeden moment neurčitý pocit čehosi zvláštního. Nedovedl jsem jej hned pojmenovat, ale v dalších dnech se dojem opakoval a stával se určitějším. Nakonec se mi vydělilo z proudu slov a hudby jméno Michaela van Erne. Kdosi je tam s patosem říkal. Ještě pořád jsem ale nechápal souvislosti a myslel si, že je to třeba zpěvačka ohlašované písničky - jenže někdy pak zpíval chlap..
To už jsem si začal dávat pozor a získával jakž takž přehled..
To jméno mi znělo jak magický verš, jak poezie té nejlepší značky a já - převážně nezávislý - se stával závislým na těch dvou tří slovech..
Aby bylo jasno, ta mladá dáma mne neokouzlila tím, co ve službách rozhlasu roztomile žvatlá, ale pouze a jenom svým jménem...
Michaelo van Erne, nemluv!