Nemusíte mi to věřit, ale svět je postaven na důvěře. Život lidské společnosti pak na dodržování jistých pravidel a na víře, že co se slíbí, se také dodrží. Proti těmto snad naivním představám stojí názor, že svět chce být klamán.
Mezi těmito póly - důvěrou a skepsí - se pohybujeme a každý si sám pro sebe a pro danou chvíli stanovuje hranici, v co ještě věří a v co už vůbec ne. Je to hodně pohyblivá hranice, stále znovu posunovaná podle zkušeností i okamžité situace... .
A člověka napadají otázky.
Můžeme médiím věřit něco i kromě hlášení času a údaje, kolikátého dnes právě je?
Politikovi, že opravdu chce uskutečnit svůj volební program, nebo jen to, že by byl rád ministrem?.
Šéfovi v zaměstnání slib, že vám v nejbližším termínu na platu přidá a ať ještě tedy pro tentokrát vydržíme v úsilí, případně je navýšíme?
Bankám a vůbec finančním společnostem, že dodrží sjednané smluvní podmínky?
Parťákovi v tenise, že míč vypálený z naší rakety nelízl zadní čáru, ale je v autu? Nebo až v autě?
Rozhodčímu, že píská rovinu i vysoko v horách?
Jízdnímu řádu, že autobus, na který čekáme, přijede včas, nebo už nikdy?
Lásce, že jsme její nejdražší?
Ruským atletkám, že nezobaly? Mají přece takové upřímné oči.
Migrantům, že jsou skoro všichni Syřané?.
Koňovi - jmenuje se Nikas a vyhrál Velkou pardubickou -, že nedopoval?
.
