Je jich devět a za nimi jde medvěd..

Těch devět opovážlivců, co chce dojít v lednu na Hrad a v něm se prodrat (každý sám za sebe - vítěz bere všecko) až do reprezentativních místností určených kdysi panovníkům a teď prezidentovi, investovalo do uskutečnění svého snu hodně. Vždyť se nejedná o málo. Minimálně o jejich pozdější státní pohřeb a o jedenadvacet čestných salv vypálených dělostřelci na Petříně (ty zazní naplno a dunivě i při inauguraci nového prezidenta)..

To už přece stojí za to, aby se kandidáti a kandidátky na funkci prezidenta snažili a třeba běhali i dlouhé štreky a vůbec přinutili líné tělo k fyzické aktivitě a odepřeli si bůček či klobásu nebo vanilkové rohlíčky. Zároveň není na škodu nacvičovat před zrcadlem efektní pózu (vzor: starořímský rétor) nebo v obličeji výraz, jenž by chytřejším voličům imponoval a hloupější neodrazoval. Je to docela problém jak se obecnému lidu zalíbit a přesvědčit občana, aby právě jej volil. Kandidát se musí v zájmu věci přemoci a ochotně odpovídat novinářům i na nejpitomější otázky. Usmívat se na obrazovce, i když třeba bolí zub či žlučník nebo celá duše. Usmířit se s úhlavním nepřítelem, aby náhodou neškodil a neprozradil kandidátovy hříšky z mládí (a že jich bylo). Vysvětlovat cosi nevysvětlitelného z minulosti, kdy tady byl jiný režim a jemu bylo o dvacet třicet let méně. Jezdit v rámci kampaně tramvají či vlakem a podávat si ruce s lidmi, jichž by se se jinak nedotkl ani v palčácích. Dávat se do řeči s kdejakým strejdou, jíst na setkáních místní speciality, co mu třeba vůbec nechutnají, a říkat s plnou pusou, že chce ještě..

To vše proto, že vítěz ve volbách bere všecko.

Oč lépe to bylo zařízeno ve středověku, kdy se příslušnost k mocenské a společenské elitě dědila a králem se stával prvorozený syn či nejstarší z panovnického rodu. Ve Francii za Ludvíka XIV. špička feudální společnosti bydlila pěkně pohromadě. Kdo chtěl něco znamenat a udržet si přízeň "krále slunce", musel mu být dnem i nocí nablízku v jednom velkém baráku. Ve Versailles měl cimřičku, v nehostinném a vymrzlém zámku, jenž se stále dostavoval a přestavoval. Nejlepší apartmá totiž obsadili  král, jeho rozvětvená rodina a milenky - minulé i přítomné.

Vzhledem k námaze vynaložené v předvolební kampani by nebylo od věci, kdyby se na vysněný Hrad dostali i poražení kandidáti a zde prokázali něco (ne všechno) ze svých dovedností i fyzických a duševních předpokladů. Samozřejmě mohou kalkulovat jen se skromnějším postavením než prezident, ale uplatnění by se při troše pochopení našlo. Například typ reprezentativního děduly by se hodil k funkci ceremoniáře a šéfa protokolu. Další umí vyprávět vtipy a je s ním vůbec sranda - byl by šikovným bavičem při recepcích, než přinesou první jídlo, pak dostane trošku masa od kosti a zmizí. Suchopárný úředník s nadáním pro matematiku by naopak s přehledem přepočítával prostěradla (ráda se ztrácí) a použité podšálky (ty se přímo kradou). Agresivní dáma s dobrou vyřídilkou dostane na povel personál a jako mluvčí bude držet šéfovi od těla média (zodpoví za něj všechny otázky). Nepraktická intelektuálka idealistického založení nechť jde do zahrady pod hradbami a malou motyčkou (sotva do dlaně) pleje záhony, tam nic nepokazí. Gigolík s atletickou figurou bude doprovázet po městě manželky zahraničních státníků, aby měli pěknou představu o českém lidu. Hluboce věřící katolička dostane za úkol vyměňovat v kapli svíčky a dolévat svěcenou vodu. Starší felčar (už dlouho bez praxe) bude k ruce jako první pomoc při náhlých nevolnostech pánů a dam účastnících se večírků. Netradičně vyzdobený excentrik se připojí k delegacím ze spřátelených afrických a jihoamerických států jako oživlý totem.

Atmosféra by se vyčistila a  napěti povolilo, kdyby kandidáti věděli, že se na Hrad stejně dostanou. Řekli by si: snad příště už jako prezident..

A kdo je ten medvěd z titulku?   

Nevím..

Jde si jen tak.

A prezidenta nepotřebuje..